TROCHA HISTORIE

Roku 1795 postavil Joseph Hettfleish, na pozemku koupeném od obce za tři zlaté, domek za 23 zlatých. Mělo to být hlavně zahradnictví, ale zbudovat rozsáhlý kamenný sklep, zcela jistě určený k provozování hostince. A také ho provozoval, ovšem bez možnosti prodávat kořalku. Tuto licenci získal až Josef Scholz, který hostinec v roce 1871 koupil. Vesele prodával i kořalku a byl mnohokráte za toto pokutován, až v roce 1913 při užití argumentace –„prospěšnosti kořalky pro mužské zdraví, v létě ochladí, v zimě zahřeje a dá se konzumovat přímo na poli, na což je pivo nepoužitelné. Proto se místní obyvatelé dotazují, zda by nemohl koncesi pro podávání kořalky získat a jsou udiveni, že ji nemá. Ve vzdálenosti 2 000 kroků se totiž nenachází nikdo, kdo by toto povolení měl…“ konečně licenci od CaK okresního hejtmanství získal..

​

Ovšem ve slovutném hostinci Na Kopečku se nepila jen kořalka.. hrály se zde karty, hodně a o peníze. Zejména hra „jednadvacet“. Za tuto skutečnost byl hostinský Scholz několikrát pokutován, ale pokračovalo se dále. A tak se zde prohrávaly grunty, pila kořalka, pořádaly tancovačky.. Hostinský Scholz s rodinou všechno přečkal. Ne však odsun Sudetských Němců v létě roku 1945. Pro následníka rodu Scholzů přišli Revoluční gardy na pole. Dostal 30minut na zabalení, dvacet kilo věcí ssebou a byl s celou rodinou odsunut. Přeci jen měl dost majetku a několik nemovitostí. V té době se ztratila většina inventáře nejen hospody Na Kopečku.

​

V roce 1946 začíná nová éra. Hostinskému českého původu, také z Horní Brusnice, panu Václavu Černému byl Dekretem ministra zemědělství hostinec Na Kopečku i s přilehlými poli přidělen. A tak se zrodil hostinský „dědek Černý“. Když přišla Jednota, hostinský Černý živnost nevzdal. Říkával: Jednoty je tady jen ta pípa. Tak ať si ji seberou a daj mi pokoj.. Hospoda Na Kopečku byla v padesátých letech vyhlášena svými párky, v letech šedesátých karetními hrami, od sedmdesátých let pak skvělou atmosférou a dědkovým cha

rismatem, ovšem také velmi, ale velmi pokulhávající hygienou. Pak přišla sametová revoluce, děděk Černý ještě chvíli vládnul a.. poté spočinul na hřbitově v Horní Brusnici. Shodou okolností nedaleko od hrobu rodiny Scholzů…

​​

Posametově revoluční doba je pro hostinec na Kopečku temná. Střídají se majitelé, dům chátrá, vevnitř jezdí motorky, pak bydlí bezdomovci. Až v roce 2010 kupuje nemovitost pan Milan Šturm, citlivě ji zrekonstruuje do podoby předválečné a obnoví slávu Hostince Na Kopečku. V roce 2020, 225 let od vzniku hostince ho propachtovává Jiřímu Kaňákovi, obchodníkovi a bankéři, který se rozhodl změnit svůj život. Jako milovník historie se snaží Na Kopečku navázat na to dobré, co se v hostinci dělo. Jen karetní hra jednadvacet je zapovězena. Nechce od okresního hejtmanství dostat pokutu. A půllitry umývá, nechce aby se jim říkalo uhláky, jako za dědka Černého. S úctou a pokorou pak vzhlíží ke všem osudným personám Kopečku. K domkáři Hettfleishovi, k rodině Scholzů, k panu Černému s chotěmi, k panu Šturmovi. Přijdte pobejt k nám do penzionu, který zajišťuje pohostinství, ubytování a svatby a nechte na sebe dýchnout historii tohoto malebného kraje…

​

Pokud by vás to zajímalo, tak o nás napsali článek ve Speciálu HN o tom, jak jsme se dostali k provozování penzionu Na Kopečku.

zde

​